Asi to známe všichni. Jen představa konfliktní situace v nás vyvolá úzkost, strach a hlava ihned zavelí k ústupu. Někomu se obrátí žaludek vzhůru nohama, a před očima se objeví jakási mlha. Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by si takový stav užíval. Naopak. Stále víc lidí se ptá: jak se vyhnout konfliktu? Jak zvládnout ty emoce, které mě zahlcují? Jak to ustát a nepřipadat si jako nejmenší z nejmenších? Konflikt v práci, manželství, mezi partnery, přáteli nebo konflikty při výchově patří zkrátka mezi žádaná a aktuální témata související s asertivním jednáním.
Proč se bojím konfliktu?
Většina lidí vynakládá obrovskou spoustu energie na vymýšlení způsobů, jak se konfliktu vyhnout, konflikt uhladit, nebo ho pěkně zamknout do přihrádky „minulost“. Ono to samozřejmě tak nějak funguje, ale pro změnu můžete zkusit něco jiného. Udělejte si malou sondu do hloubky vlastní duše a zeptejte se sebe sama:
- Jak jsem zažíval/a konflikty doma jako dítě? Jak si rodiče vyříkávali svoji rozdílnost? Byl/a jsem u toho?
Asertivní rodič učí své děti konfliktům rozumět, ne se před nimi schovávat.
Jedna účastnice popisovala, jak byla v dětství jako jedináček vždy zavřená ve vedlejším pokoji, a rodiče se hádali. Měla strach, vůbec nevěděla, co se děje, bála se zeptat. Naučila se pak časem ten křik úplně vytěsnit a dělala, jako by nebyl. V dospělosti vždy, když v její přítomnosti někdo zvýšil hlas, s ní to na venek ani „nehlo“ a všichni si mysleli, že jí to je jedno. Když jsem se jí na kurzu ptala, co doopravdy prožívá, nejdřív vůbec nevěděla, a potom jsme se dostali k její bezmoci – ona vůbec neví, co v takové situaci může udělat. Dost lidí také mluví o tom, že jejich rodiče měli úžasný vztah, vůbec se nehádali. Když je vyzvu, aby se rodičů zeptali, zjistí většinou, že to tak idylické, jen si vše vyříkávali o samotě. Důsledkem toho je, že ale ani takový člověk neví, co si s konfliktem počít. Jednoduše proto, že sice byl ušetřen nepříjemných výstupů, ale ani on nezažil „jak se to dělá správně“.
- Co mi rodiče o konfliktu říkali? A učili mě konflikt zvládnout? Dovolili mi konflikt prožít nebo to bylo tabu?
To, co nejčastěji slýchávám, jsou rady typu: „Moudřejší ustoupí“, „Tak jí to dej, ať máš klid“, „Udělej si to po svém, ale neříkej mu to“, „Radši se jí ani neptej.“, „Lepší je o tom nemluvit, zbytečně nevířit vodu.“, „Líp se ti bude žít, když se přizpůsobíš.“ Atd. To všechno jsou pasivní strategie. První krok je si takovou „hlášku“ v dané situaci uvědomit. Druhým krok je zastavit se a uvědomit si svobodu možností, tedy co všechno mohu udělat. Například mě někdo předběhl ve frontě. Napadne mě „moudřejší ustoupí“ (tak by to udělala moje máma). Uvědomím si to, zastavím se, zjistím, že cítím vztek. Co mohu udělat? Odejít; dělat že nic; polohlasně si mumlat „to snad není možný“; říct paní před sebou tak, aby mě hříšník slyšel „to jsou dneska lidi, co?“; zahulákat „to jste si snad nevšimnul, že je tady fronta?“; …zkrátka se sama sebe zeptám, jestli chci být v daný okamžik „moudřejší, co ustoupí“. A třeba se rozhodnu, že budu asertivní a řeknu „dobrý den, nepředbíhejte mě, já tu stojím ve frontě. Děkuji.“ A uvědomíte si, že moudrost nesouvisí s ustupováním, respektive není mezi nimi přímá úměrnost. A příště už vás ono „moudřejší ustoupí“ už tak samozřejmě nenapadne.
- Jaký konflikt jsem naposledy prožil/a a jak jsem ho zvládnul/a?
Budete se možná divit, ale hodně lidí žije spíš ve strachu z konfliktu, než že by konflikty skutečně zažívali. Zažila jsem jednoho mladého muže, pro kterého bylo slovo konflikt úplně děsivé. Společně jsme došli k tomu, že se konfliktů tak moc bojí, že se jim naučil brilantně vyhýbat, a tudíž žádné nezažívá. Dostal za úkol v jedné konkrétní situaci říct manželce to, co se mu nelíbí. Po kurzu mi volal a říkal, jak to pro něj bylo těžké, ale odvážil se a velmi ho překvapila reakce manželky. Vůbec si toho totiž nevšimla a splnila mu jeho přání. A konflikt se nekonal.
Pokud dítě cítí, že milováno, buduje si stabilní sebevědomí.
Strach z konfliktu úzce souvisí s potřebou dítěte být přijato, milováno, vyslyšeno. Každé dítě touží po lásce a udělá všechno pro to, aby se mohlo cítit dobré. Tu „dobrost“ obvykle stanovují jeho nejbližší. No a pokud se hodně liší to, jaké dítě je (co chce, co se mu líbí, co potřebuje, co cítí) od toho, jak to vidí jeho okolí, začne se dítě přizpůsobovat. Jednoduše proto, že cítí „když budeš takový, budu tě mít rád/a.“ anebo naopak „když budeš dělat tohle, nebudu tě mít rád/a nebo nebude tě mít nikdo rád.“ Znáte to? A cítíte tu sílu? Je to prostá manipulace, kterou lidé používají, aby dosáhli svého. A to nejen rodiče, tohle se může dít v jakémkoliv vztahu. Asertivní chování nám pomáhá konflikty zvládnout konstruktivně.
Jak zvládnout konflikt asertivně?
Nejdůležitější je přijmout, že konflikt je součástí života a hlavně, že patří do kvalitního vztahu. Protože vztah, kde se jeden druhého bojí, je nemocný. Takže si můžete říct: stojí mi ten vztah za to? Cítím se v něm bezpečně? Pokud je Vaše odpověď ano, pak můžete vyzkoušet následující asertivní techniky:
- Váš strach pravděpodobně nesouvisí s konkrétním člověkem a situací tady a teď, ale že se Vám vrací vzpomínky na něco již prožitého. Vy jste ale nyní už dospělý/á, můžete ty dvě situace oddělit, zkusit to „udělat jinak“. Tak třeba se bojím říct šéfovi, že nebudu dělat neplacené přesčasy. Vždycky, když mluvím se šéfem, připadám si jako malá holka, zaplaví mě emoce a nikdy neřeknu to, co chci. Uvědomím si, že jsem se přesně takhle cítila, když jsem něco neudělala podle tátových představ. On pak na mě křičel a já jsem se v té chvíli cítila bezmocná. A tak jsem se snažila být pořád lepší a lepší, a on stejně nikdy nebyl úplně spokojený. Instantní rada*: potřebuji si uvědomit, že za šéfem nepůjdu jako dcera, ale jako odborník, který si je vědom kvality své práce. Už mi není šest let, jsem dospělá. Pokud mi jeho chování bude nepříjemné, mohu mu to říct, a nepřijatelné chování zastavit.
- Uvědomte si, že mít jiný názor je v pořádku a neznamená to, že jste špatný/á. Je to součást asertivního desatera. Například je zcela jisté, že partneři se budou lišit v názorech na výchovu. Nebo že jeden z nich jí radši zeleninu a druhý miluje steaky. Jeden by se válel u moře, a druhý si radši ušetří na pořádnou lyžovačku. Dobrá zpráva je, že není vždy nutné druhé přesvědčovat. Někdy je mnohem příjemnější být spolu i v té „jinakosti“. Instantní rada*: mluvte o tom, co vidíte nebo cítíte jinak, nenechávejte si to pro sebe. Když z toho nebudete dělat vědu nebo se snažit druhého za každou cenu přesvědčit, uvidíte, že brzy dostanete více prostoru i Vy.
- Nejlepší je otevřenost. Nesnažte se dělat jako že se nechumelí. Až na pár výjimek není pro nikoho jednoduché se vymezovat. Takže když druhému člověku řeknete, co prožíváte, bude to pro vás oba snazší. Instantní rada*: Začněte u toho, co prožíváte: „Trápí mě, že jsme spolu nebyli už půl roku ne výletě…“, „Mrzí mě, že si s tebou nemůžu užít lyžování…“, „Je mi líto, že nedodržuješ domluvená pravidla…“, „Rozčiluje mě, když uklízím tvoje špinavé ponožky z gauče…“.
- Druhého člověka nepřesvědčujte, neobviňujte, a naopak se snažte podívat na situaci jeho očima (bez toho, aniž byste změnil/a názor). Instantní rada*: můžete říct například „chápu, že jsi unavený z práce, ale mě vždycky tak potěší, když si popovídáme o tom, jaký jsme měli den…“.
- Buďte jasní: vyplatí se být konkrétní a stručný. Instantní rada*: vyvarujte se slov jako „nemůžu“, „kdybych jen trochu mohla, tak bych šla“, „bohužel“, „nejde to“. Mluvte za sebe: „tuhle práci za tebe neudělám“, „dnes s tebou na skleničku nepůjdu.“, „zítra v noci tě na té akci nevyzvednu“.
Pokud se chcete na své konflikty podívat z blízka a naučit se asertivní komunikaci, přijďte na můj kurz asertivity. Probereme konkrétní příběhy, vymyslíme dobré cíle a najdeme způsob, jak dokážete konflikt zvládnout asertivně.
Chci si přečíst další blog, chci kontaktovat Emilii nebo podívat se na Facebook stránku Kurzy asertivity.
* Instantní rada je jen jedna z možností asertivní komunikace, kterou můžete udělat. Protože možností je vždy desítky, a asi by to nikoho nebavilo číst. Chcete být asertivní? Naučím Vás to.